Jak to chodí na kiwi epizoda 3

Už jsme po výletu zase v práci a najetí do rutiny je opravdu náročné. Kiwátka povyrostla a zlaté kiwi vypadá jako z nějakého sci-fi filmu jen nemá chapadla ani velké zuby. Je takové lysé a šedivé. Jestli znáte psa naháče, tak přesně tak nebo jako kdyby prase zešedivělo brrrr. Děláme to samé jako před prázdninami, no kreativitu tu nepohledáte.

Ale dost o kiwi. Třeba by vás zajímalo něco z běžného života. Tak začneme tím, jak jsme na tom s angličtinou po skoro čtyřech měsících. Naše angličtina má co dělat spíše se schopnostmi nežli dovednostmi (pokud nevíte, jaký je v tom rozdíl, rádo vám to vysvětlí jakékoliv švihadlo, které nespalo na přednáškách). Dovednosti s angličtinou tu bohužel moc neuplatňujeme proto, že díky bohu nikdo od Jirky nechtěl a nepotřeboval zachránit a nechtěl si O TOM popovídat a co se mě týká, díky bohu nechtěl nikdo namasírovat a bohužel nikdo nechtěl turbínu či její součást, natož si o tom povídat. Slovíčka buď známe, ale špatně je vyslovujeme nebo je známe, vyslovujeme dobře, ale používáme špatně a v nevhodný okamžik nebo a to nejčastěji, nemáme vůbec ponětí, o co se jedná a jen se usmíváme a kýveme. Kdo viděl film Madagaskar zná hlášku tučňáků : Nekecej a mávej“. Takže jsme odkázáni na schopnost improvizace, pokus-omyl a schopnost ovládání končetin a mimických svalů. Nejvíce si to samozřejmě užíváme při nakupování. Většinou nemůžeme TU konkrétní věc najít (a to mi přišla Billa chaotická haha) a musíme se ptát domorodců. Už běžně zahajuji konverzaci takto: „Dobrý den, sháníme tuto věc, nevíme jak se tomu u vás říká, ale vypadá to tak a tak, má to takovouto barvu a používá se to k tomuhle..“ Potom použijeme již výše zmiňované schopnosti plus tzv., hru hlasu (pokoušení se vyslovovat s různou intonací a přízvukem doufaje, že se dotyčný/ná chytí). Naštěstí jsou tu lidí někdy až nechutně milí a rádi a děsně ochotně pomáhají. Tímto se naše slovní zásoba obohatila o slovíčka jako např. těsto na chleba, těsto na koláč – štrůdl, pant, záclonky (mé oblíbené, pořád ho neumím vyslovit, kýchání, škytání apod. samozřejmě pár jadrných výrazů.

Možná by vás i zajímalo, co tu jíme a jak to je tady s potravinami. Je to tu v některých věcech dosti odlišné než u nás - do Podolí, do lékárny...

Máme rádi/oblíbili jsme si:

Maso - Překvapením pro nás byly ceny. Je to opačně než u nás, kuřecí je tu nejdražší a hovězí nejlevnější a velmi mňamózní, na vepřáka tu narazíte jen málo – sbohem snitzl. Maso si dopřáváme, ale pokud je v nějakých akcích. Cena hovězího je cca 12 NZD/kg.

Mléčné výrobky - jsou bájo, kam se hrabeme se smetanami, jogurty a mlékem. Sýry nás trochu zklamaly, třeba tu neseženete kozí či ovčí sýr, takových ovcí tu mají..béééhovada (viz Terry Prachet) jsou jen na maso a vlnu a vše se vyváží. Sranda že.

Ryby – skvělé, i já si šmakuji. Nadchly nás 500g konzervy tučňáka (díky MYFe za tip), ty stoji kolem 5 NZD, je sice thajský, ale to nevadí.

Zelenina, ovoce – moc dobré a druhy které neznáme.

Nemáme rádi/ zklamalo nás:

O pivu a chlebu hovořiti nemusíme, to všichni vědí.

Uzeniny - to byste nevěřili, čemu tady říkají párek brekeke. To by snad ani Miňda nejedl. Štangli suchého salámu či uzeninku tu neseženete a pokud ano, je dovozová a drahá.

Bujóny, pytlíkovky apod. – bujóny jsou úplně bez chuti a jídlo je tudíž jaksi mdlé. Česnek slabota. Vše tu musíte nejdřív rozmíchat v horké vodě, nic není do studené. Sehnat pytlíkovou polévku či br kaši v prášku je nadlidské umění. Čerstvé droždí se tu sehnat také nedá, tož děkuji maminkám za recepty, ale droždí máme jen suché, váhu a mixér nemaje, maje jen hrnek a lžíci hihi.

Kačka a Mamka nám poslaly vánoční balíkodárečky (tímto oběma ještě jednou děkujeme). Maminka byla ale natolik šílená, že sice neposlal kapra a salát, ale rum, štolu a salámy pod názvem Vánoční ozdoby. Překvapivě celníci a bio kontrola její lest prohlédli, balík nám sprostě otevřeli a část zabavili. Ale RUM prošel jupííí a štola taky. Nechápu to, ale nějak jim nedošlo, že rum nebalíme do půllitrové lahve od coly. Salámy asi sežrali (vymlouvali se, že nebyly komerčně zabaleny) a napsali nám, že je za pouhých 79 NZD pošlou zpět odesílateli nebo je zdarma bio zlikvidují. Drazí raději nic neposílejte, nebo to komerčně zabalte haha. Ne vážně, 8.2. plujeme na jižní ostrov a pak ví bůh, kde budeme.

Dnes jen PápálÁla jelikož líbání někoho z Vás popuzuje a uráží.

PS: jestli nám ještě někdo nějakou formou sdělí, jak je v Čechách krásně, kolik sněhu napadlo a že je škoda, že tam nejsme, tak vás přijedeme vykostit. Jirka už min. 3x balil, zkouší si lavinové vyhledávání na dvorku v trávě a strašně úpí. Já úpím také, dělám na koberci andělíčky a mám tendence vařit grog. Tak nesééérte neséérte drazí. Když už pošlete alespoň fotky :)))).

Vánoce hlavou dolů aneb místo sněhu potu dosti

Kiwi se fláká a neroste resp. jen to zelené a na zlaté se zas nesmí šahat páč, je náchylné k poškození a tak tedy vzhůru dolů (vlastně na jih) ale jen malinko. 18. prosince dostáváme volno až do 5.ledna a tak míříme do NP Tongariro a na východní pobřeží severního ostrova. Dva dny se na to připravujeme, uklízíme, perem (Ála), trávíme bezesné noci nad mapou (já), a taky činnost naše nejoblíbenější shoping (po dvou hodinách mírně dezorientovaní časem, místem no a osobou si tak moc jisti taky nejsme) se z Pack-n-save vypotácíme a hurá pryč. Vstříc dobrodružství :-).

Tongariro přichází na řadu první a východ až pak (páč se mnou není k vydržení, což samozřejmě nechápu :-) ). Je 20. prosince relativně brzy ráno (cca. 6:00) a konečně vyrážíme přes Rotoruru-Taupo-NP Tongariro a v něm do návštěvnického centra Whakapapa. A odtud vyrážíme na Tongariro Northern Circuit a jelikož jsme dorazili až po druhé odpoledne tak se jen dokopem na Mangatepopo Hut, kde strávíme noc. Jelikož se chci, chci, chci vydrápat na Mt. Ngauruhoe, vstávám ve 4:00 (po tréninku ze sadu (5:00 everyday) to je sranda) a nikým nerušen stoupám po malých ďáblových schodech k odbočce Ngauruhoe. Systémem tři kroky vzhůru a dva zpět se těsně před devátou vyplahočím na hranu kráterů zvýcí 2287 m.n.m (v rámci tréninku samozřejmě na těžko :-)) a nerušeně si užívám panorámata. Po čtvrt hodině sem dobíhá dálší chlapík, tak na něj mávnu a valím dole. Užívám si sjezd sněhového pole (bohužel jen na botách) a pak už jen ¾ hodiny v lávových valounech – prima sjezd (dolů to jde o hodně snáz a rychleji. V deset se potkáváme na odbočce s Álou. Mě už by to pro dnešek docela stačilo, mám v nohách 1200 m hore a 600 dole :-). Za tu čtvrt hodinu co na odbočce čekala, stihla natrefit na další Čechy Tomáše, Martinu a Alíka (děsně smutně vypadající pes) takže má Karel společnost. Skoro by mě zajímalo estliva Češi netrpí nějakou úchylkou na plyšáky – téma na psychologický rozbor, co myslíte? Hromadně vystupujeme k Jižnímu a Rudému kráteru a taky na vrchol Mt. Tongarira, ženský ústní dutiny nezavřou a po výměně kontaktů a dojítí k Emerald lakes se loučíme. TMA pokračuje dál Tongariro Crosingem zatímco my sestupujeme na Oturere Hut. Ráno opět vyrážíme brzy (to je teda dovolená :-)) a lávovou polopouští s neuvěřitelně tvarovanými balvany, sem tam stromem čí trsy travin pokračujeme stále níže obtáčeje okolokol Mt. Ngauruhoe (panorámata :-)). A pak už jen podél řeky pouhých 16 km zpět do Whakapapa Village. Ještě se stavujeme u jezer Lower Tama a na vodopád Taranaki. Někdy po čtvrté dorážíme do Visitor centra a tam světe div se (a Čecháčku zvlášť) nám vracejí peníze za noclech v chatě – neb jsme to ušli místo plánovaných čtyř dnů za tři. Myslím, že na lehko by se to dalo ujít za dva, tedy pokud vyrazíte první den ráno ne jak my :-)).

Je Štědrý den a tak jsem si chtěl nadělit výstup na Mt.Ruapehu (resp. Mt.Dome), jako na potvoru je předpověď pro dnešek silně nejistá a nahoře má být mrtě sněhu. A tak otáčíme a jedem na druhou stranu parku do městečka Ohakune, kde je jiné visitor centrum s naprosto jinou předpovědí (samozřejmě sunny and fine) a taky, že sněhu zas tak moc není a navíc je silně rozměklí takže v poho. Taky tam byla asi o 1000% milejší paňmáma. Zajíždíme do parku a zabydlujeme se v campu. Povalujeme se a necháváme odpočinout znavené svalstvo. V rámci Vánoc se jdeme umýt do místní říčky. Je tak 25 C na slunci, takže se potím jako pr....e. Nicméně po napůl vskočení a napůl zřícení do toku se o mě pokouší infarkt – říčka teče asi odněkud z Ruapehu a cestou bere snih :-)). Takto osvěženi/omrznuti chystáme tradiční štědrovečerní večeři - smaženou slaninu na toustech, mrkev. A potkáváme Frantíky (Piera, Florise, Helen, Jeana), kteří zdobí stromek plavkami, ponožkami a vůbec vším co mají po ruce, vypadá to velmi efektně:-). Zvou nás na večer k nim ke stromku, takže po večeři dorážíme a zábava je až do půlnoci, kdy odpadáme, ale Frantíci paří dál.

Ráno před odjezdem se u nich stavujeme a dostáváme dárek k nezaplacení - bochník CHLEBA a taky recept na pečení onoho skvostu:-)). Srdečně se loučíme a míříme k Waitonga Falls a pak zpět na nový pokus o Ruapehu. Který kvůli počasí, tentokrát vítr, je opět neúspěšný. Asi se sem budeme muset vrátit (jenom nevím estliva to Ála přežije, trošku to připomíná Krkonoše – Tongariro už zase :-)). Jedem na Východ přes Waiouru do Napieru a Hastings. Sjíždíme z highway No.1, která je dvouproudá, jeden pruh tam a druhý sem. Na silnici, která je v mapě značená jako naše okreska, což tady znamená, že je to zpolovice Gravel road a navíc je to takové Irsko furt nahoru dolů a samá zatáčka (ještě, že je Lucina automat, jináč bych si ruku uřadil až k lokti). Průměrná rychlost cca. 45km/h. V Hastings je všude zavřeno neb je všude zavřeno – nievari sa, ty víš Yvánku... (svátek) až na fastfoody a infocentrum, kde se dozvídáme, že Ganeti (Terej Australský - vesměs jediná věc co mě na východě zajímá) sice jsou, ale dnes a následující dva dny je pláž u Cape Kidnappers uzavřena fňuk. A tak do Napieru na artdeco (hmm hranaté baráčky:-)) a hlavně turecká restaurace, kde mají skoro tak dobrý Kebab jako v Kurdistánu:-). Ála se cpe musakou až má boule za ušima. Cestou ještě potkáváme mršinu místního divočáka, z které je Ála u vytržení a rozesvětluje jí né příliš úspěšný den. Camp u jezera plný lidí a boha dětí...

Pobřeží je naprosto našlapáno, všichni rybáří grilují a pokřikují no prostě něco pro nás homofoby:-)). Utíkáme k jezeru Waikaremoana. Původně jsme chtěli přímo k němu, ale pro změnu je tu lidi jako sr.... A tak jedem kousek dál kde je zadarmoví DOC camp, kde se může rozdělávat oheň. A tak teda ohníček (Kačenko tak čtvrtinoví než by sis představovala:-)). Na večer začíná pršet, ale nám to nevadí my hoříme dál:-).

Po ránu vodopády zase a gravelová zatáčkovka zase. Jedem přes Gisborne, kde je nějaký festival, který míjíme (asi už jsme rakve) bohužel i s Jonasem a Teresou:-(. Procházkujem na nejdelším mole na severním ostrově v Tolaga Bay. A kousek odtud taky nacházíme camp, tentokrát jsme rozšoupli, mají tu i sprchy s teplou vodou.

Autoturistika pokračuje silnice č.35 se kroutí kolem pobřeží kolem moříčka a tak každou chvilku stavíme, abychom si namočili nohy a zkonstatovali, že je to příliš studené. Dorážíme do Ruatorie, kde kupujem permit na chatu pod Mt.Hikurangi a hurá do kopců... na chatě máme být my a ještě jedna osoba. Ve tři se vykolébáme z auta a razíme nahoru do vrchu na tabuli píšou, že to máme 4-7 hodin, obloha je zatažená a fučí tak, že by Ála potřebovala závaží nebo radši pytel cementu. Cesta se vine mírně do kopce sice mírně zato pořád. Po dvouch hodinách se dělá krásně Mírovatě (Kalousovvatě – fičí jak o život, dvoumetrová panorámata jen nesněží, ale alespoň prší :-)) a protože skialpinista se svým oblečením stále pracuje, tak nasazujeme Gore a sápeme se dál. Potkáváme běžící osobu Kiwandu, co s náma měla být na chatě, jak sviští dolů. Ještě nám řekne, že na chatu je to půl hodiny. Po dvou a půl hodině od parkáče dorážíme na chatu (moc nechápu 4-7 na ukazateli, anebo jsme chrti:-)). Chata nám nostalgicky připomíná Zvoničku, jdu štípat pokroucené jakoby polena a za chvíli už hoří v kamnech. Vaříme čaj, dřevo praská a za okny se čerti žení - co víc si přát?

Ráno, no vlastně ještě v noci, vstáváme ve dvě, abychom stihli východ slunce, ale Míra si sem zaletěl na návštěvu, nebo na nás usilovně myslel:-). A tak vstáváme co hodinu, abychom nakonec vyrazili v sedm do pošmourna a větrna. Ještě, že tak vítr během hodiny rozfoukává mraky a nás téměř taky. Od chaty strmě stoupáme buší, kterou vzápětí nahradí vysoká tráva v které se schovává její žahavá příbuzná, která nás příliš neuchvátila. Obcházíme Hikurangi až do nenápadného žlabu, kterým se drápem nahoru (1-2UIAA). Ála je extrémně statečná a souká se nahoru na hřebeni, pro změnu fučí. Nicméně na vrchol jsme se vysápali. A teď veselí sestup i tentokrát Ála zabojovala, samozřejmě s celou řadou nepublikovatelných výrazů na adresu moji, Ferdy a vůbec celého světa, dokonce i bez cigára (došly). Jsme ve zdraví sestoupili z této 1785m vysoké hory – nejvyšší to nevulkanické hory severního ostrova. Mimo to je z ní vidět východ slunce nejdříve na světě (ale to my neviděli, ten Míra:-)) a taky je posvátná. Tak už jen nafotit maorské skulptůry pod chatou a švihíc k Lucině. Děkujeme Ferdovi za prima tip (teda vlastně hlavně já:-)). Ještě frčíme do Te Araroi na East Cap.

Pro změnu vstáváme brzy (3:00) na východ slunce na East Capu (nejvíc nejvýchodnější maják na celičkém světě) běžíme po pouhých 756 schodech, abychom to stihli a ono jo. Trochu nás překvapilo, že tam dovalilo dalších osm lidí. Cestou zpět se zastavujeme u údajně nejkošatějšího stromu Pohutukawa, vypadá trochu jako malí les (22 kmenů) a je to ten s těmi červenými květy. Dál a dál ještě navštěvujeme kostel, kde Maoři kdysi zabili misionáře (asi to byl hodný pán). Campujeme kousek za Hawaií (to koukáte co). Je Silvestr a tak se jdeme poprvé a naposled v tomto roce koupat v oceánu (pro ty co nevědí tak v jižním Pacifiku) fuj je to slané (to by mě zajímalo, kdo to tam sype). A taky jsme bodybordovali – to je ďábelský vynález (děkujem do ValMezu a Klatov hodným půlmoravským kamarádům). Pak už jen obžerství a světýlka.

Projíždíme Opotiki a za ním je stavění z písku, fakt dobrý. Ve Whakatene jdeme očumovat pobřeží, je tam maorské shromáždění asi na Nový rok. Tančí, zpívají, taky proslov byl a hlavně jsme viděli Haku – fakt hustý. Jdem dál kvuliva Kačence (no vona je to spíš voda na Riedloškuv mlejn:-)) neb je tady její socha tedy maorské ženštiny zvýcí jméno Wairaka, která pronesla památnou větu: Kia Whakatane au I ahau! (Budu se chovat jako muž :-)). A pak už jen po pobřeží dom.

Nu na závěr se patří zhodnotit nu bylo to pěkné, ale když to srovnám s výletem na Kokořín...